Název

Řím

Popis

Všechny cesty vedou do Říma

„Suší, suší,“ ujišťovala mě horlivě prodavačka v malém čínském obchůdku na náměstí v Lukách, kde jsem si zkoušela slaměný klobouk před výlohou chlaďáku, protože neměli zrcadlo. Rozhodla jsem se, že si dovolím investici do nové pokrývky hlavy, protože původní slamák byl již značně zmačkaný. To jsem ještě netušila, že na letišti mi tento nový klobouk zmačkají ještě důkladněji a ze všech stran, ve snaze objevit pašovaný heroin, případně běžence. Tak tedy začal náš ze všech stran nevšední výlet do Říma. Nevšední na něm bylo úplně všechno, už třeba to, že do věčného města plného antiky nejedeme s Dančou, druhou velkou milovnicí umění z naší rodiny, nebo to, že jsme musely vyplňovat řadu zbytečných formulářů, chápu, že mnoho lidí to odradilo, a tak jsme se pak mohly, opět zcela nevšedně, procházet po poloprázdném Římě.
A protože , jak se říká : „všechny cesty vedou do Říma,” věděla jsem, že nezabloudíme, i když při turbulencích v letadle mi moc lehko nebylo. Vydaly jsme se tedy s Kájou na vlastní pěst, nízkonákladovka Raynair, ubytování za hubičku přes booking com. Sice psali, že je trochu nekomfortní, ale my, co jezdíme po kempech, se toho nezalekneme . Bohužel si trochu pletou pojmy s dojmy, nekomfortní a nefunkční, nebo ještě lépe – v dezolátním stavu a špinavý, je zásadní rozdíl. Asi bych překousla, že nás místo ženské Bobymora , s níž jsem si psala , přivítali dva chlapi ( Boby Mora, jméno druhého jsem hned zapomněla), ale binec a to, že vše se rozpadalo, se překousnout nedalo. Totálně rozladěné jsme se s Kájou vrhly do víru večerního města, které nám podstatně zlepšilo náladu, prošly jsme se po téměř prázdných Španělských schodech, kde jsme se navzájem fotily s jinými návštěvník . „ There is some pupil behind you“. Upozorňovala Kája, a mně to přišlo směšný, když jsem předtím viděla ty fotky na přeplněných schodech plných lidí. Taky jsme se vyfotily u slavné fontány di Trevi a využily toho, že tam nějaký lovec snímků nabízel své služby, vrazily jsme mu náš mobil a zdá se, že fotit opravdu uměl, protože ty fotky od fontány jsou nádherné. Lovců peněz tu je vůbec dost na každém rohu, když jsem vystoupily u Kolosea, ke Káje se vrhl nějaký černoch a začal jí vázat kolem ruky náramky pro celou rodinu. Drmolil, jak jim to spolu sluší, něco o bílé a černé a o návštěvě Afriky. Když jsme mu vysvětlily, že nemáme cash ( dobrá výmluva, Káji), zase nám náramky sebral, jen ty naše nám nechal. U Fora Romana jsme si došly na pizzu. Ono je vůbec těžké večer jen tak brouzdat ulicemi, hned vás odlapí majitelé restaurací a ve snaze vás ulovit pro sebe jsou ochotni i nabízet víno zdarma. Noc pokročila a my se snažily nasednout na nějaký bus, který měl sice jet, ale nejel. To bylo poprvé a rozhodně ne naposledy, co jsme si uvědomily, že místní doprava se rozhodně neřídí jízdním řádem.
Nakonec jsme po několikerém přestupování dojely kolem půlnoci do našeho podnájmu. Koupelna nešla zamknout, tak vždy jedna nenápadně hlídkovala, když se druhá myla. Káje se rozsypala sprcha, byla to rána, že musela v tom tichu vzbudit celý činžák. Náš bytný se však neozval. Když jsme ulehly, začala se Karolína ošívat, že jí něco štípe. Na Záhořově loži v podobě prastarých kovových otomanů, z nichž lezla péra se stejně moc spát nedalo, takže jsme noc strávily střídavě převracením se, střídavě hledáním komárů či jiného zdroje bolestivých ataků a hlavně pevným rozhodnutím, že už ani noc navíc zde. Ráno praktická Kája přišla s novým ubytováním, a tak jsme ho hned potvrdily. Típkovi zde nemělo cenu naší angličtinou vysvětlovat, proč odcházíme, podle všeho by to nepochopil, ani kdyby byl rodilý mluvčí z čech. A tak jsme mu jen oznámily, že : „ We change our plans“ „Why?“ ptal se nechápavě, ale to už jsme s lehkým srdcem a batohy na zádech mizely pod schodištěm. Čtvrť, kde bydlel, jak psal, byla sice klidná, ale špinavá, všude se válely odpadky z přeplněných popelnic, a celkově neupravená.
Na pondělí jsme měly rezervovanou vstupenku do Fora Romana, Kolosea a na Palatin. Ještě předtím jsme se marně pokoušely najít supermarket. Nakonec Kája objevila na mapách Lidl. Doplácaly jsme se tam po lehkém kufrování ( opět se ukázalo, jako velká prozřetelnost, že jsme si koupily „ lítačku“ na dopravu) a musely vystát jednu miniaturní frontu než otevřou. Koupily jsme si náplast na puchýře pro Káju, něco k snědku pro sebe a uspořádaly snídani na lavičce. Před Koloseem jsme se připravily na frontu, ale buď to měli díky koroně skvěle zorganizované, nebo tam opravdu bylo málo lidí, prostě žádnou frontu jsme nestály. Až nám to bylo skoro líto, když jsme rychle míjely ochlazovací chrliče ledového vzduchu u vstupu. Je pravda, že vstupy, to byl trochu „ vopruz“. Skenování vstupenky, blikání kvůli identifikaci, kontrola zavazadel, měření teploty, ale nebylo to tak strašné, jak to vypadalo. Konečně jsme stály v největším amfiteátru světa, kde proteklo tolik krve, jako vody v řece. No spíš obrazně, oni se tenkrát vyžívali v jiném mučení a smrti, každopádně je zarážející, jak taková monumentální a na svou dobu naprosto úžasná stavba mohla být tolik zneužita . Víc se asi odborněji rozepisovat nebudu, strejda google každého rád poučí o velikosti kolosea, jeho původním účelům i osobách, které jsou spjaty s jeho stavbou i s jeho využitím. Dařilo se nám držet se dál od malých skupinek, takže ani roušku jsme moc nepoužívaly, hodně jsme fotily a vstřebávaly genius loci. Kája nakonec vzdala snahy zachránit bolavou patu a začala tenisku používat jako nazouvák, s tím že rozedřený nárt větrala . Vysloužila si tím slitovné gesto jedné turistky, která jí hned nabízela náplast.
Z Kolosea se vycházelo branou vítězů ( pak tam byla ještě brána smrti), my zamířily kolem Konstantinova oblouku na vrcholek Palatin, kde to vlastně všechno začalo. Je to jeden ze sedmi pahorků, na nichž byl postaven Řím. Prošly jsme pod Titovým obloukem a k velké radosti hned objevily fontánu. V tomhle městě je super, že všude jsou fontány nebo pítka, kde se dá načepovat pitná voda. Chvíli jsme se tu utábořily a pak pokračovaly dál za hlasitého bzučení cikád (Kája tvrdí, že to byli papoušci, já žádné neviděla),dokonce nám malinko i sprchlo. Z vrchu Palatin je krásný pohled na město, najdou se tu základy původní nejstarších Dómů, ale ten pravý starověk na Vás dýchne až na Fóru Romanu. Pro někoho je to soustava šutrů, sem tam proložená nějakým sloupem, někdo si na těch šutrech a ze zbytků sloupoví staví v mysli starověké baziliky, které úplně na začátku neměly pranic společného s křesťanstvím, a ti nejlepší z nás (co tu bohužel nejsou)by byly dokonce schopni pojmenovat podle fragmentů zdiva nebo kamenů každý jednotlivý chrám a určit i fóra do jakého patřil ( no však se to taky učí na výšce). Těch fór, je totiž tady kolem hlavní třídy Fori imperali mnohem víc, každičký císař musel po sobě něco zanechat, tak vystavěl fórum..
Je horko a z kamenů sálá ještě větší žár, naštěstí fouká i vítr, přesto po poledni zmizíme v chladném metru, abychom navštívily zlomek z mnoha úžasných chrámů, které tady stojí. Vzhledem k tomu, že s sebou nemám Danču, ale Káju, volím jednotlivé návštěvy památek opravdu uvážlivě a střízlivě. Tak především chci vidět největší baziliku Santa Maria Magiore s jejím zmenšeným modelem ze zlata, jež nesou čtyři andělé, nádherným kazetovým stropem a monumentálními sloupy. Pak je tu méně známý Sant Pietro in Vincoli, neboli sv. Petr v řetězech, kam vede tak ošlapané schodiště, že málem uklouzneme. Zde je náhrobek jakéhosi papeže, ovšem podstatné je, že jej stvořil Michelangelo. Je zde sedící Mojžíš. Když jsem se rozhodovala, zda koupit vstup do Sixtinské kaple a Vatikánských muzeí nebo ne, uvědomila jsem si, že Rafael, Bernini, de la Porta, to jsou umělci, s jejichž díly se lze setkat i v „ normálních kostelech“, navíc v Itálii vstupy do chrámů nejsou zpoplatněné. Na Vatikánská muzea by musel mít člověk aspoň den, tak snad příště. Cestou k Panteonu, nejstaršímu největšímu dochovanému chrámu na světě, se ještě podíváme do kostela sv. Augustina a k sv. Ignácovi jdu už jen já, Kája si sedne venku. Opět si projdeme náměstí Piazza Venecia a obrovský rádoby bílý památník Victora Emanuela, španělské náměstí a překrásné barokní náměstí Piazza Navona. Zde se zdržíme, dáme si gelatto a já obdivuji fontánu Čtyř řek. Moc se mi líbí, jsou na ni čtyři muži, kteří představují 4 řeky na 4 kontinentech. Na náměstí Piazza Navona jsou ještě dvě. Neptunova a Maurova. Řím je městem fontán, obelisků a bazilik, proto se mi líbí. Je ale i typickým jižanským městem, takže tu moc věcí nefunguje jak má, je tu špína mimo centrum a nepořádek. Italové s vámi rádi mluví, ale nechtějí naprosto nic řešit.
Na odpoledne jsem naplánovala úchvatný park (tedy aspoň průvodci to píší) Villa Borghese a zahrady Priscio. Přivítá nás vyprahlá tráva, pár stromů a silnice po kterých jezdí turisté na půjčených kolech. Takhle si tedy nejkrásnější park Říma nepředstavuji. Zklamání nám přeruší zvuk mobilu. „Mami ? Proč mi voláš?” Optá se Karolína. „Já? ”Překontroluji mobil, ale ten je v klidu, leč volání se ozývá znovu. V tom nám to docvakne. To je určitě táta a volá z mého druhého mobilu z domu. A je to tak, za hovoru s ním se jaksi mimoděk otočíme k východu a tak nám zůstane pro tuto chvíli tajemstvím, že všechny ty nádherné sochy a fontány jsme měly téměř na dosah ruky. Vracíme se kolem Via apia a via Ada, nejstarší cestě u hradeb do nového ubytování. Už jsme se tu stavily v poledne, na rozdíl od prvního po nás chtěli vytištěný certifikát a návrat do 21 hodin, trochu podivné přání, ale nakonec je nám to jedno, stejně jsme tuto noc skoro nespaly, tak si potřebujeme odpočinout. V těsném , ale pěkném a čistém pokoji si sedneme k malému stolečku, spořádáme dnešní jídlo- bagetu, salám, sýr a ovoce, pořádně se vysprchujeme , odešleme spoustu zpráv a fotek a uložíme se ke klidnému posilujícímu spánku. Ještě předtím jsme naplánovaly úterní program i s večerní cestou na letiště. Odlétáme sice až ve středu ráno, ale kdo ví , jak bychom se tam dostávaly ve 4 hodiny ráno, to už je lépe přespat na letišti. Takhle si do půlnoci projdeme nasvícené město a pak posledním, nebo raději předposledním nočním autobusem odjedeme na letiště. Ještě, že jsme mohly mít s sebou jen malý batůžek, úplně nevím, jak bychom chodily po Římě s kufříkem . Jenže mnohokrát v životě už se ukázalo, že plány jsou jedna věc, ale realizovat je, je mnohdy velmi obtížné.
Je krásné úterní ráno a my procházíme přes téměř liduprázdné Španělské náměstí na metro, které nás zaveze k bazilice sv. Petra . Tak trochu doufám, že když přijdeme před 8., nemusela by být fronta tak dlouhá. Nějací turisté vystoupili s námi, ale nevypadá to tak zle, jako když si vzpomenu na davy ve Florencii. Před bazilikou sv. Petra je však jen pár lidí, procházíme dlouhými kordony , kde se v normálním světě a v normální době tísní spousty věřících nebo turistů a ukázněně hodiny čekají, až se dostanou do svatostánku. Nám to trvá cca 5 minut, než zkontrolují vhodný oděv, teplotu, roušku, proskenují batoh, zda nemáme žádnou vražednou zbraň ..a můžeme jít. Dokonce ani do chrámu sv. Petra se neplatí nic. Zato nahoru na ochoz ano, ale když už tu jsme, určitě se tam vypravíme.
Zatím procházíme chrámem. Kája na rozdíl ode mne si na zadek nesedne. Patří do generace, pro kterou není nic nemožné, minimálně namodelovat na počítači, takže umění starých mistrů ji nechává chladnou. Já jen tiše žasnu , co ti lidé dokázali. Co jednou zbyde po nás? Obrovské skládky? Zamořený oceán? Rozkvetlé louky pokryté slunečními panely ? Prohlížím si nádherné sochy, třeba pietu od Michelangela, kterou vytvořil v necelých 24 letech, nebo impozantní náhrobky, vyřezávaný trůn sv. Petra či baldachýn, pod kterým je údajně pohřbený. Jako evangeličce mi tato pompéznost a velkolepost chrámu je silně proti srsti a nevím, zda bych se tu uměla ztišit k modlitbě, jako milovnice umění jsem ohromena, že něco takového dokázali vytvořit lidé z masa a kostí. Pravda, trvalo jim to mnoho let, na stavbě chrámu se vystřídali všichni známí italští sochaři, ale výsledek stojí opravdu za to. Ještě dlouho bych se tu procházela a nemohla se nabažit, ale s ohledem na Káju nakonec vyjdu ven. Koupíme si lístek na vyhlídku a ještě několikrát se do hlavní lodi podíváme z okrouhlého balkonu pod Michelangelovou klenbou, kam vystoupáme po strmých schodech. Mám už cvik z Florencie, tak mě nepřekvapí, že poslední část cesty je opravdu jen pro štíhlé a drobnější lidi. Schůdky jsou velmi úzké, sympatické však je, že vedou pouze nahoru, dolů se schází na druhé straně. Takže odpadají obavy z uhýbání se lidem, co se vrací dolů. Výhled je úžasný. U nohou nám leží věčné město. Vidíme Vatikán se svými krásnými zahradami, známý ovál Svatopetrského náměstí, na které se vejde mnoho stovek tisíc věřících . Tiberu, která jak později zjistíme, je špinavější než náš náhon po jarních povodních, za ní pak spousty střech, stříšek a věžiček a samozřejmě záchytný bod -bílý památník Viktora Emanuela, Koloseum a Panteon. Obcházíme po malém ochozu opatrně kolem dokola, prodíráme se mezi hrstkou turistů a snažíme se ty obrázky nesmazatelně vrýt do paměti. Do fontány jsme sice peníze hodily, takže jak praví pověst, navrátíme se sem zas, ale kdo ví kdy a jestli vůbec…
Dolů to jde o poznání snadněji , náměstíčko už se přece jen trochu zaplňuje lidmi, ale zatím jich není nijak moc.
U jedné z Berniniho kašen si naplním láhev vodou a po hlavní třídě pokračujeme na andělský hrad. Zajímavou kruhovou stavbu císaře Hadriána, nyní vojenské muzeum. Kája se usadí na lavičku s mobilem a já to obcházím kolem dokola. Na andělský most nakonec nejdeme, spokojíme se jen s pohledem na něj, pokračujeme na opačnou stranu do čtvrti Trastevere , nebo-li za Tiberou. Průvodci radí, že sem musí každý, kdo chce okusit pravý Řím, zamířit. Evidentně jsme tu ve špatné době. Ještě není ani 11, takže pro Italy nenastal čas oběda. Uličky jsou zaprášené, zdi posprejované.
Nejstarší římský kostelík Santa Maria Transere je krásný a koná se v něm právě bohoslužba. Věřící mají roušky a dodržují rozestupy.
Musíme vystoupat na kopec Janikul, posadit se k jedné z nejstarších fontán Acqua Paola. Je opravdu pěkná a evidentně pak inspirovala fontánu di Trevi. Opět krásný výhled na město. Scházíme pak dolů přes řeku ke kostelu Santa Maria in Cosmedin a známým ústům pravdy Bocca della Verita. Tady jsme nuceny poprvé chvíli čekat. Lidé před námi se ukázněně fotí s rukou v ústech ( původně to prý sloužilo jako poklop na vodu) a předtím si je dezinfikují.
Dnes mám v plánu navštívit ještě pár míst, všechna jsou kousek od sebe. Původní staré mýtické chrámy zvané Forum Bovarium, Marcellovo divadlo, což je předchůdce Kolosea, Kapitoské náměstí, které opět celé navrhnul Michelangelo s nádhernou sochou Marca Aurelia a také náměstí Popolo, kde toužím navštívit další kostel s Rafaelovými oltáři. Po dlouhém obcházení kolem zavřeného chrámu se dozvím, že italové teď budou mít až do 16 siestu, takže téměř vše je cloused. Projdu se tedy po obrovském náměstí zalitém sluncem, k fontáně se lvy, vystoupám nahoru po schodech a překvapeně pohlédnu do zeleně pod sebou, kdybych neměla takový orientační nesmysl, muselo by mi dojít, že jsem podruhé narazila na vstup do zahrad Princio, místo toho mě zaujme spousta policajtů a tajných houfujících se na náměstí u podia nějaké rockové skupiny. I Karolína je z toho překvapená, když se objeví další vojáci v maskáčích, raději mizíme.
Znovu zamíříme na nejznámější místa k Fontáně a na schody, sedíme tu asi hodinu, dokonce máme incident s policajtkou, protože u fontány se nesmí sedět se zmrzlinou. Projdeme si ty bohaté bulváry kolem, vystoupáme až nahoru ke kostelu della Trinita, pak se vydáme hledat nějakou restauraci na večeři, dál od centra. Odchytne nás majitel restaurace hned u Fontany di Trevi, nelze se mu vyhnout. Restaurace je vevnitř luxusní, ale přesto se posadíme ven a dáme si úžasné špagety, nedávno jsme je měly doma a byly rozhodně lepší. No ale atmosféra restaurace, večera , Říma nás okouzlila. Pomalu se začíná smrákat, město je nádherně osvětlené, jsme zpět v jeho srdci, procházíme se po forech mezi nasvícenými sloupy. Nakonec už je čas se rozloučit, nějak jsme si to špatně spočítaly a zbývá poslední spoj na letište Campiagno z autobusového nádraží kousek od Termini. Všechno je špatně. Nádraží je prázdné nepřehledné, podle map, by měl jet spoj z úplně druhé strany než nás posílají 2 řidiči autobusu, ale jsme v Itálii. Poslušně si sedneme na lavičku pod velikou obrazovkou – Gate 2, odjezd 0:20, nádraží je úplně opuštěné až na jednoho ožralu na jiném stanovišti. Nepůsobí to moc věrohodně, na druhou stranu, v takový čas…Pak je 0:21, informace z obrazovky zmizí a někde na druhé straně odjede jakýsi autobus. Dojde nám, že jsme v rejži. Znovu obcházím celé pusté nádraží a začíná ve mně zvolna stoupat panika. Hurá přijel nějaký noční autobus. Řidič se se mnou moc bavit nechce, když mu vysvětlím, že nás poslali pravděpodobně na jiné stanoviště, pokrčí rameny, každopádně už nám prý nic až do rána odtud nepojede. Kája jde oslovit taxikáře, za chvíli se vrací s poměrně dobrou zprávou, taxikář nás vezme na letiště vzdálené 7 km za 15 Euro. Když sedáme do auta, oznámí nám, že vzhledem k tomu, že je noční taxa, je to vlastně 25 Euro. Nemá cenu se vztekat, nejsme v pozici, kdy bychom to mohly udělat. Už abychom byly na letišti, potřebujeme se najíst, napít, uklidnit a nabýt si mobil, taky je mi docela zima. Taxikář zastaví před osvětlenými dveřmi, rychle zaplatím a běžíme s Kájou k nim, jako k světýlku na konci tunelu. Jenže jak už jsem řekla, dnes v noci je všechno špatně. Dveře jsou zavřené, za nimi je světlo, ale prázdno. Teprve nyní si prohlédneme zmateně ceduli, která oznamuje, od 00-04:30 cloused, teprve nyní zaregistrujeme skupiny lidí na lavičkách a rozseté kolem oplocených trávníčků. Někteří spí nebo to aspoň předstírají, jiní upírají oči na modře blikající monitor svého laptopu, položený na kufru, někdo surfuje s mobilem v ruce… Bezradně se na sebe podíváme a jdeme si urvat kousek místa na prašné cestě u trávníku. Na ležení je docela zima, navlečeme na sebe všechny věci z baťohu, usteleme si na ručníku a já pod sebe strčím ještě plastovou složku se svými výpisky ohledně dopravy, stravování, památek..Připadám si jak ve špatně natočeném filmu o uprchlících. Celou tu prazvláštní atmosféru ještě dokreslují pravidelné kroky v kanadách, jak vojáci v maskáčích se samopaly obchází kolem. Nemělo by nás to překvapovat, je jich plný Řím, člověk na ně narazí na každém kroku. Občas tu jednotvárnost naruší příjezd taxíku a turisté hrnoucí se s kufry k osvětleným dveřím letiště. S jistým zadostiučiněním sledujeme jejich překvapení a zklamání. Tohle nám nikdo neuvěří. K ránu nás přemůže na chvíli spánek, abychom se za pár minut vzbudily, protože se spustí zavlažování trávníků, takže krom toho, že jsme celkem studené, jsme i mokré. Naštěstí už zbývá jen chvilka, než se otevřou dveře a všichni se nahrnou dovnitř, zaberou nabíjecí panely a utvoří frontu před pultem s kávou a pečivem. Na židlích máme přesně vyznačeno, kde smíme sedět, možná to byl důvod, proč letiště, které se nezavírá, zavřeli. Přivedlo mě to na myšlenku, jak je bezdomovcům, když je o půlnoci vyhodí z nádraží, a co teprve někomu, komu ujel vlak ? Případný PCR test na letišti je zapomenut, ostatně nevypadá, že by ho tu dělali. Ještě si loknu teplého čaje a už nás vyzvou k odbavení, jde to rychle, nechtějí po nás nic krom letenky a dokladů, možná proto, že veškeré formuláře jsme již odeslaly elektronicky. Oči se mi zavřou sotva se odlepíme od země, vzbudí mě až řinkot rozbitého skla. Turbulence ? Polekaně otevřu oči, ale to už mi s úlevou dojde, že řinkot skla byl ve skutečnosti potleskem pilotovi, který hladce přistál v Praze. „Jsme doma a bylo to fajn, ”pošlu sms manželovi a myslím to přesně, jak jsem to napsala.

Nastavení